Vestreslot

Kapitola druhá

Po zbytek cesty se už nic nestalo. Do Vestreslotu jsme doopravdy dojeli čtvrtého dne na večer. Vestreslot jsem poprvé zahlédl, když stálo slunce těsně nad mořskou hladinou. Byl to okouzlující pohled. Elegantní byť mohutná a účelná stavba se objevila za vrškem kopce, na který jsme vyjeli. Slunce bylo rudé a vytvářelo mezi okrasnými stromy v hradním parku záhadné stíny. Sluneční paprsky se odrážely nejen od mořské hladiny, ale i od říčky protékající podhradím nebo od jezírek okolo hradu. Do té chvíle jsem si nedokázal představit stavbu, ve které by se tolik prolínala krása a elegance s účelností, pevností a válečnou nezničitelností.

"Ten pohled se nikdy neomrzí," ozval se za mnou hlas bez jakékoliv emoce. Otočil jsem se

nevěřícně. Nechápal jsem, jak může někdo mluvit tak chladně, při pohledu na takovou krásu. To co jsem, ale viděl mě překvapilo a zcela zaskočilo. Její obličej byl plný emocí. Oči se jí leskly neprolitými slzami a ve tváři měla nehynoucí smutek. Vlastně ne, ani nevím jaká emoce to byla, nejdříve jsem ji považoval za smutek, ale po chvíli mi došlo, že je to něco jiného… Byla to snad touha? Nebo závist? Neměl jsem tušení. Po chvíli rozpačitého ticha se má společnice trhaně nadechla.

"Tak pojeď, když tu budeme stát a zírat, tak se tam do tmy nedostaneme." Pobídla koně a

cválala z kopce dolů. Počkal jsem ještě chvilinku a kochal se tím pohledem.

Znovu jsem se mohl přesvědčit o jejím dokonalém jezdeckém umění. Její tělo se dokonale přizpůsobilo pohybu koně a vlasy jí vlály za hlavou. Nadechl jsem se a vydal se za ní.

U brány samozřejmě stála dvojice stráží. Na sobě měli kroužkovou zbroj a v rukou uvolněně drželi kopí. U pasu měl každý dlouhou dýku a pochvu s mečem. Starší z nich předstoupil a vyzval nás ať sesedneme a řekneme, kdo jsme. Pak se otočil na mou společnici a poznamenal, že je nevhodné, aby měla zahalenou tvář. Otočil jsem se v sedle. Doopravdy měla do obličeje staženou kápi. Mou pozornost natolik upoutal krásný hrad a dva jeho strážci, že jsem si nevšiml, že si nandala kapuci.

"Ano, ale snad mi to Ralfe promineš. Jen jsem tě chtěla překvapit." Odpověděla

pobaveně. Stáhla si kapuci z hlavy. Strážný vytřeštil oči, a pak se hlasitě rozesmál.

"Ano to je velmi milé překvapení." I jeho druh se začal usmívat. Oba naráz srazili paty k sobě a provedli drobnou úklonu. Byla to natolik komická poklona, že jsem se začal usmívat i já. Strážní otevřeli bránu a my vjeli do útrob toho překrásného hradu. Cestou na nás strážný jménem Ralf ještě křikl.

"A nezapomeňte se na nás přijít podívat do kasáren má paní." Odpověď mé společnice mne velice zarazila. Zdálo se, že ji tento návrh nejen neurazil, (přesto že by každou jinou mladou slušně vychovanou dámu nejen urazil, ale dokonce i ponížil), ale dokonce se zdálo, že ji těší. Nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet. Raději jsem mlčel a urovnával si myšlenky. Zdálo se, že to tady má společnice velmi dobře zná. Od brány zamířila přes

velmi upravené nádvoří rovnou k rozlehlým stájím. Ustájili jsme koně a vyšli znovu na nádvoří.

"V této době budou všichni sedět ve velké síni u večeře." Prohlásila a vydala

se k velkým dubovým dveřím.

"Je načase přijít ve velkém stylu." Pravila s jiskřičkami v očích.

Stál jsem a nevěděl co dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že mi nezbývá než jí věřit, že mne nezatáhne do ničeho trapného a nevhodného. Má společnice najednou bez jakéhokoli varování rozrazila dvoukřídlé dveře dokořán. Hlasy a lomoz, který se až do té chvíle ozýval z velké síně naráz ztichl. Dívka počkala, až zavládne hrobové ticho, a pak klidným elegantním krokem vešla mezi stoly. Chvíli jsem váhal, a pak jsem zamířil za ní. Cestou jsem se rozhlížel kolem. Procházeli jsme kolem velkých dřevěných stolů s lavicemi na nichž seděli slušně oblečení muži i ženy. Na opačné straně místnosti byl mohutný stůl u něhož očividně seděl hradní pán a jeho nejbližší. Oči všech se upíraly na nás. Na první pohled bylo zjevné, kdo je pánem tohoto překrásného sídla. Byl to muž sedící uprostřed stolu na vyřezávaném křesle s opěrkami ve tvaru lvích hlav. Byl mohutný a dobře stavěný s mohutnými rameny. Na první pohled to byl bojovník. Mohlo mu být asi okolo pětačtyřiceti a vlasy barvy liščí kožešiny měl ustřižené u ramen. Při našem příchodu se zvedl a začal obcházet stůl. Když ale poznal mou společnici, na malý okamžik se zarazil, pak pokračoval dál. Na jeho tváři se však začal rýsovat vlídný úsměv. Když stanul tváří tvář mé společnici, neovládl svůj kamenný výraz a začal se smát nahlas.

"Tvůj příchod je vždy originální Elizabeth."

Dívka

Kapitola první

Za chvíli měl být východ slunce. Zrovna jsem seděl u potoka, když za mnou přišla. Byly to tři dny od mého ne příliš elegantního příjezdu na mýtinu. Zjistil jsem, že ona dívka je ještě záhadnější než na první pohled vypadá. Podle způsobu vyjadřování jsem poznal, že se jí dostalo poměrně dobrého vzdělání. Odmítla mi však prozradit své jméno a na mnoho mých otázek odpovídala mlčením nebo smutným úsměvem. Jedna z mála věcí, jaké mi prozradila, byl cíl její cesty. Měla v plánu jet do Vestreslotu - hradu na západním pobřeží našeho království. K mému překvapení souhlasila, abych jel s ní. Za těch pár dní mi toho moc neřekla, zato ze mne dokázala vytáhnout mnoho informací a abych byl upřímný, nedá se říct, že by mi její zájem byl nepříjemný. Bylo to už dlouho, co jsem se mohl těšit ze společnosti tak krásné ženy a i přes její tajemství byla skvělou společníci. Z myšlenek mne vytrhl její jemný a melodický hlas.

"Už vychází slunce, měli bychom jet," usmála se na mě rošťácky a začala balit a uvazovat na svého koně sedlové brašny. Beze slova jsem se zvedl a vyrazil ke své hnědé kobylce. Za chvíli se už vyhoupla do sedla a mě znovu přepadly úvahy o tom, kdo asi je, jen málo žen umělo jezdit na koni a ty, které to uměly, jezdily na ponících nebo malých mírných kobylkách. Její kůň rozhodně nebyl malá mírná kobylka. Byl to statný bělouš se stejně divokýma očima jako jeho paní. Mě mají obvykle koně či jiná zvířata rádi (to dokazuje i to, že jen málo lidí dokázalo byť jen nasednout na mou kobylku ne menší než většina hřebců), její kůň byl ovšem i nad mé síly a trvalo pár dní, než mi dovolil přiblížit se.

Také jsem nasedl na koně a vyrazil po lesní pěšině za svou společnicí.

"Nevíš jak daleko je Vestreslot?" zeptal jsem se, pokoušeje se o ledabylý tón. Ohlédla se po mně a já si uvědomil, že jsem se ani snažit nemusel. Dokázala ve mně číst jako v otevřené knize.

"Pokud pojedeme tímhle tempem, za čtyři dny bychom tam mohli být." Chvíli jsme jeli mlčky, pak jsem to už nevydržel a zeptal se jí na něco, na co jsem se ptal snad už tisíckrát předtím, ale ještě jsem na to ani jednou nedostal odpověď.

"Proč mi nechceš prozradit své jméno? Pokud nejsi zločinec stíhaný zákonem, nemáš důvod mi ho neříct." V zápětí jsem svého komentáře litoval. Co když má pro své chování doopravdy nějaký neblahý důvod. Podívala se na mne s pobavenými jiskřičkami v očích,

"Před zákonem zatím neutíkám, ale baví mě se dívat, jak se snažíš uhodnout mé jméno." Její odpověď mě značně zarazila. Nejenže to bylo poprvé, co jsem na tuto otázku dostal alespoň nějakou odpověď, ale zároveň to byla odpověď, kterou jsem nečekal. Soucitně se na mne podívala a k mému překvapení svou odpověď ještě rozvinula.

"Stejně se za pár dní mé jméno i další věci dozvíš. Na Vestreslotu se šíří klepy a pomluvy rychle. A Artur ti o mně určitě..."

Větu však nedořekla. Byla tak rychlá, že jsem si ani pořádně nevšiml, co vlastně dělá. Uslyšel jsem zadrnčení její tětivy a dutý úder, jak se její šíp zabodl do jednoho ze vzdálených stromů. Ozval se polekaný výkřik. " Pojď sem!" přikázala neznámému a už v rukou držela přichystaný luk se znovu založeným šípem. Na cestu před námi vyšel postarší muž s prošedivělými vlasy a neupraveným plnovousem, na sobě měl potrhané oblečení a v ruce křečovitě svíral tlustou větev. Rysy v obličeji měl strhané, vypadal hladově a třásl se strachy.

"Odlož tu větev a pojď blíž," nařídila mu klidným hlasem. Muž bez zaváhání poslechl a opatrně přistoupil blíž. Dívka mezitím sklonila luk a šíp vložila zpátky do toulce. Prohlédla si neznámého od hlavy k patě a ukázala na zlatý řetízek vykukující u mužova krku.

"Co to máš?" Napřáhla ruku a muž jí mlčky vložil do dlaně malý zlatý medailonek. Zkoumavě si ho prohlédla, a pak ho bez mrknutí oka otevřela. Chvíli si ho prohlížela, a potom ho beze slova vrátila žebrákovi. Pak se otočila v sedle, rozepnula sedlové brašny a vyndala z nich zabalený balíček.

"Když budete šetřit, chvíli vám vydrží." podala balíček zkoprnělému muži. Podala mu svou čutoru. "To ovšem nedávejte té malé. A pokuste se najít si poctivou práci." dodala ještě a pobídla svého koně do klusu. Než jsem se vzpamatoval z překvapení, byla už za nejnižší zatáčkou, a tak jsem pobídl koně do cvalu. Uklánějícího a děkujícího muže jsme nechali v prachu za sebou. Když jsem dojel svou společnici, nedokázal jsem potlačit zvědavost. Než jsem stihl vyslovit zjevnou otázku, odpověděla sama.

"Má malou dceru. Nikdo si nezaslouží vyrůstat ve špíně a hladu."

Ve válce a lásce je všechno povoleno

Předmluva

Rád bych vám vyprávěl příběh o nejnebezpečnějších, ale i nejzajímavějších chvílích svého života. Tento příběh začíná dávno v minulosti, v dobách, kdy se pocestní museli bát přepadení, kdykoli opustili bezpečí svých domovů. Musíte se spolu se mnou vrátit do doby rytířů a králů, válek a utrpení. Byl jsem tehdy mladý a naivní. Myslel jsem si o sobě, že jsem ten jediný, kdo dokáže spasit svět. Zrovna jsem tehdy ukončil své studium na škole pro budoucí rytíře. Čekal jsem na dobrodružství.

Jel jsem po cestě zahalené mlhou v ponurém lese, do kterého se normální lidé báli vkročit. Vtom jsem zaslechl výkřik. Byl to mužský hlas naplněný bolestí. Neváhal jsem ani chvíli, pobídl jsem koně do trysku a vyrazil za zvukem. Když jsem dojel na mýtinu strnul jsem, bylo už pozdě....

Uprostřed mýtiny stál mohutný košatý dub a pod ním byl malý tábor. Uprostřed něj stála mladá dívka asi mého věku. Byla vysoká a velmi krásná. To, co k ní však přitahovalo pohled ještě víc než její spanilost, byl dlouhý luk, který držela uvolněně v levé ruce. Za zády jí vyčuhovaly z toulce černě opeřené šípy a u pasu (mimochodem velmi štíhlého s ladnou křivkou) měla přidělaný meč s dýkou. Meč měla v poměrně obyčejné, přesto však překrásné pochvě. Jílec i záštita byly dokonale propracovány a i jílec dýky vyzařoval eleganci.

Kolem ní leželo v půlkruhu asi tucet mrtvých mužů. Byli nemytí a neučesaní, v potrhaném oblečení a s neumělými, zrezivělými a zanedbanými zbraněmi. Na první pohled to byli lapkové. Z hrudníků a ramenou jim trčeli šípy. Některé z nich se zlomily, když muži dopadli na zem. Znovu jsem se překvapeně podíval na dívku.

Byl to natolik bizarní pohled, že jsem si chvíli myslel, že se mi to zdá. Nechápal jsem, jak žena dokázala zabít tolik mužů. Nevěděl jsem, jak se mohla jen naučit zacházet s lukem. A kde vzala zbraně. V našem království platil nepsaný zákon, že ženy nosit zbraně nesmí. Ženy byly od toho, aby se staraly o domácnost, od toho, aby rodily a vychovávaly děti, od toho, aby poslouchaly své muže a pány, ne od toho, aby si dokázaly během pár minut přivlastnit cizí život.

V době, kdy se mi tyto myšlenky honily hlavou, se dívka pomalu otočila ke mně... Strnul jsem a napřímil se. Bylo to poprvé, kdy jsem se jí podíval do očí. Měla je překrásné, zářivé a hluboké. Její oči byly světle modré, ale i přes jejich krásu z nich vyzařovalo odhodlání, divokost a smrt. Byly to oči divoké šelmy, lovce pátrajícího po kořisti. Pak mi oči sklouzly k jejím rtům. Její rty byly stejně překrásné jako její oči. Byly světle rudé a skřivené v mírném úšklebku. Kolem hlavy jí v mírném vánku poletovaly zářivě zlaté vlasy, splývající jí z ramenou až do pasu."Vidím, že jdu pozdě" řekl jsem pokoušejíc se zachovat si důstojnost...