příběhy od Kamila Dufka

Detektivní příběhy od Kamila Dufka...

Jak se sny ve skutečnost mění

Posedlost

Smrt blízkých na vás zanechá stopy. Ať se snažíte sebevíc je zakrýt, nikdy nezmizí. Smrt vás změní. Nesmíte ztratit sami sebe a jít dál. Podivuhodný příběh se mi stal. Temná změna mě změnila až moc. Smrt mi zatemnila mysl a já se stal tichým, uzavřeným a bezcitným, i když plným myšlenek, pocitů, nálad a emocí, které skrývám, jak jen dokážu. V tom uzavření mám spoustu času přemýšlet a začínám si vzpomínat na staré sny, jež jsem jako mladší míval. Přináší to hezký pocit, že si vzpomenu na krásné sny, ale vzpomínám si i na ty zlé. A děsí mě každou noc.

Mám sen, který se mi zdá každou noc a jsem jím posedlý. V tom snu pokaždé najdu starobylý dům na kopci, vejdu do něj a bojím se v něm být. Přesto ale jdu domem dál, i když nevím, co v něm hledám. Pohlédnu na schodiště a pomalu po něm vyjdu do mezipatra. Podívám se do obou pater zároveň a v přízemí, odkud jsem přišel, se mihne nějaká postava. S maskou se na mě podívá a já uteču nahoru, protože se bojím. Rychle vlezu pod stůl a sleduji, jak klidně a pomalu stoupá postava po schodech s nožem v ruce. Hned se začnu bát, že mi ublíží a snažím se být potichu, aby si mě nevšimla. Vytáhne mě však zpod stolu, bráním se, podaří se mi postavu odzbrojit, ale v rychlosti na mě hodí židli od stolu, co měla po ruce. Jak židle dopadne, vždy se vzbudím a nemohu dále spát. Přestože zní ten sen krátce, je únavně dlouhý a děsivý a bojím se o svůj život, i když jen ve snu. Tenhle sen se pořád opakuje, myslím si, že z něho zešílím, a tak se rozhodnu, když budou jarní prázdniny, jet na chatu, kde bych chtěl přijít na jiné myšlenky. To se mi ale nepodaří, naopak na sen budu muset myslet ještě víc.

Tetička mi nabídla, že mě na chatu odveze, jako to dělává už několik let. Cestu znám nazpaměť a nedokázal bych se ztratit. Když jedeme na známé silnici, čekám jeden osamělý dům po pravé straně a vyhlížím ho. Podívám se na něj a až pak mi to dojde. To je ten dům z mého nekonečného, zlého snu! Musím se k němu podívat, už jen proto, že mě tím snem přitahuje, ale také, abych se té noční můry zbavil. Tetička odbočí směrem k domu a přiláká mě natolik, že se k němu vydám sám. Přesně jako v tom snu. Přímo k domu silnice nevede, a tak musím několik metrů popojít. Pomalu se blížím k tomu domu a přemýšlím přitom nad tím snem, co se v něm dělo, a aby to neskončilo stejně i ve skutečnosti. V kapse mám přece mosazný pirátský dalekohled, s ním by se v nouzi dalo někoho udeřit. Těsně před domem do mě vstoupí strach, ještě větší než ve snu, div jsem se nezastavil a nezačal se klepat. Osm schodů dělilo mě od vstupu do toho domu a já začal přemýšlet, jestli do něj vstoupit vůbec chci. Protože to, co se mi přihodilo ve snu, bych na vlastní kůži zažít vážně nechtěl. Dveře byly odemčené a posedlý snem jsem do domu vstoupil. Ze začátku uvnitř nevypadal odlišně od naší chaty, ale strach, ten ode snu odlišný byl. S neskutečným strachem jsem došel až do mezipatra a obával se, jestli se dole objeví tajemná postava. Velmi jsem se vylekal a vyběhl stejně jako ve snu nahoru schovat se pod stůl. Než postava přišla ke mně, rozložil jsem svůj dalekohled, abych se mohl bránit. Při té rvačce jsem opravdu použil dalekohled a podařilo se mi odhalit půlku obličeje toho člověka. Jak jsem tvář spatřil, strnul jsem hrůzou, protože jsem tu postavu poznal. Pak na mě hodila židli a stalo se tak přesně to, co jsem nechtěl. Zajímalo mě, jak sen bude pokračovat a pokud se probudím, zjistím to i ve skutečnosti.

Když jsem se probudil, seděl jsem na židli se svázanýma rukama za zády. Zprvu se mi motala hlava a byl jsem zmatený, ale po chvíli jsem zpozorněl, jak na mě postava zírá. Říkala jen pár vět, z toho, co jsem rozuměl, po mně něco chtěla. To slovo jsem sice slyšel dobře, zato jsem ho neznal. To slovo znělo jako Ambroň. Jelikož jsem ho neznal, nechápal jsem vůbec nic. Stalo se to velmi rychle. Najednou se rozbilo okno a od té chvíle si nic nepamatuju a myslím, že jsem usnul. Měl jsem další špatný sen. Netrval ani tak dlouho, o to byl však strašidelnější. O tom vám možná řeknu později, teď se soustřeďme na pokračování. Otevřel jsem oči a nade mnou stáli záchranáři a opodál policejní auto. Řekli mi, že jsem v pořádku a policie se mnou chtěla mluvit. Neměl jsem moc síly na to jim všechno tohle říct a stejně by mi nevěřili, že se můj sen stal skutečností. Prý se mi ozvou později. Odmítl jsem psychologickou pomoc a opatrně jsem se s tetičkou vydal k autu, abychom pokračovali v cestě na chatu. V autě jsem přemýšlel. Jak blízko jsem byl smrti a co by se mi mohlo stát. A na ten sen v domě byl zvláštní. Když mě pachatel omráčil a svázal na židli, měl jsem špatný sen, kde jsem visel z balkonu na vysokém domě a ta osoba byla nade mnou. Teď mě však zajímá právě jen ta osoba. Poznal jsem ji a bojím se, pokud správně. Ta osoba mi připomínala otce mého nejlepšího kamaráda a to mě děsí nejvíc. Musím zjistit jak s tím kamarád souvisí a jestli to opravdu byl jeho otec. Na chatě jsem si chtěl odpočinout od zlých snů, ale vypadá to, že se mi podařil opak.

Potřeboval jsem si odpočinout, tak jsem se s tetičkou vydal to zoo, kam vždycky chodívám. Věřím, že mi existence jiného živočicha pomůže od zlých myšlenek a zaměřím se na něco roztomilého. U vchodu byla cedule. Stalo má ní, že jsou v zoo stanoviště, na kterých získáme jednotlivá písmena do tajenky. To tu ještě nebylo, tak s chutí do toho. Na prvním stanovišti jsem vyluštil pozici druhého a na tom druhém bylo písmeno B jako 3. pozice v tajence. Během téhle hry jsem si dal oběd v restauraci v zoo a po obědě jsem vyrazil tajenky rozluštit. Tomu, co jsem na konci prohlídky vyluštil, nemohu uvěřit. Tajenka byla slovo Ambroň! V zoo bylo vysvětleno, co slovo znamená a bylo to velmi podivné. Ambroň totiž je pradávný vyhynulý strom, který má listy podobné dnešními jírovci. Na co ale chtěla tajemná osoba vyhynulý strom? Proč mě kvůli tomu chtěla zabít? Jak s tím vším souvisí ten dům? A mohu svým přátelům věřit? Moc otázek a málo odpovědí. Když policie je moc nápadná, musím se vyšetřování chopit sám. Musím zjistit pravdu.

Už končí prázdniny a já je strávil v hrůze a nejistotě, nevím jestli můžu svým kamarádům věřit. Přesto půjdu do školy a budu na ni mít zcela jiný pohled než doposud. Pokud jsem si myslel, že jsem se po smrti svých blízkých stal uzavřeným a emoce začal považovat za nepotřebné, tak jsem ještě nezažil tohle. Kdokoli ve škole může být zrádce a kdokoli mě může zabít. I když pořád nevím proč. Nebojím se jen ve škole, ale bojím se i jít venku. Bojím se, že kdokoli na světě, i ten nejobyčejnější kolemjdoucí, mi může něco udělat. Přesto, že jsem uzavřený a chci být sám, teď by to nebylo strategické. Sám mám menší šanci na přežití. Nevím, co se to kolem mě děje, ale mám pocit, že to nic hezkého nebude.

Začal jsem se bavit s mým nejlepším kamarádem, ale nenápadně, protože může být na té druhé straně a může mi lhát. Zeptal jsem se ho na otce. Byl sám doma a pracoval, což by sedělo, ale byl po operaci kolene, neměl žádné rány na obličeji a kolem místa činu se nepohyboval. Alespoň to mi kamarád řekl. Dokázal že jeho otec by nedokázal běhat. Vyhnul se tak mému podezření. Ulevilo se mi. Na druhou stranu, že pachatel z domu běžel mi řekla policie a navíc to nemusel být on. Stejně si myslím že můj nejlepší kamarád je normální a nemá tajemství. Ale možná se mýlím. Doufám že mu můžu věřit, ale jistě to nevím. Teď se musím soustředit na tu osobu. S vyšetřováním jsem opět na začátku.