Příběhy od Terky Malé
Krásné příběhy od naší Terky Malé...
Kapitola III.
Další den jsem se již učili (bohužel). Těžký batoh mě tížil tak moc, až jsem měl pocit, že místo učebnic táhnu kopu kamenů. Chvíli jsem se motal po celé škole a hledal třídu, kde jsem měl mít hodinu češtiny. S vytištěným rozvrhem v ruce jsem poletoval po celé škole sem a tam, a odhodlaně se snažil najít učebnu číslo 270, což se mi nakonec povedlo. Do školního zvonění jsem to měl však jen tak tak. Celá třída byla už narvaná, ale po mém spolusedícím Brunovi nebylo ani stopy. Místo toho abych se tím zabýval, vklouzl jsem na nejbližší možné místo a učebnice obdržené z předchozího dne rychle naházel na lavici. Hned jakmile jsem to udělal, přišel do třídy učitel. Všichni jsme se automaticky postavili a sekundu na to se zase svalili zpátky do lavic.
"Hmmm, tak se na to podívejme... Co jsme probírali na konci školního roku?"
Pár rukou se zvedlo do vzduchu, ale ostatní na to kašlali. Já se rozhodl otevřít učebnici a zjistit, jakou látku už mají za sebou. Když jsem to spatřil, vyvalil jsem oční bulvy. Myslel jsem, že tohle učivo se má správně probírat až v polovině osmé třídy, jenže oni ho měli vtisknuté v kratičkém opakování. Ve škole jsem vždycky vynikal a měl dokonalý přehled o tom, co se zrovna bralo, probíralo a bude probírat. Jenže když jsem teď koukal na odborné výrazy, které jsem znal jenom okrajově, pochyboval jsem o tom, že si dokonalý průměr udržím i zde. Vždyť v téhle třídě byly napřed minimálně o tři látky! Raději jsem učebnici rychle zavřel a doufal v zázrak.
Bruno se celý den ve škole neukázal. Po náročném dni jsem se svalil na svou nově povlečenou postel a užíval si ticha, které se rozplývalo po mém pokoji. Otec zase někde lítal a mně to bylo upřímně jedno. Po tom, co včera předvedl na naší společné večeři, jsem byl vlastně rád, že tu není. Hlavu jsem měl plnou učení a snažil se zapomenout na to, kolik toho musím dohnat. Převalil jsem se na záda a dlouhou dobu se díval do stropu, jehož omítka byla místy trochu popraskaná. Nejspíš bych se díval ještě déle, kdyby mi nezavibroval mobil. Okamžitě jsem po něm natáhl ruku v očekávání, že mi píše má sestra. Jenže to tak nebylo, což jsem záhy zjistil. Bylo to neznámé číslo s profilovkou vysmátého kluka, který mi byl hrozně moc povědomí.
Čau, přidal jsem tě do třídní skupiny, tak snad neva :)
Okamžitě mi došlo, že je to můj spolužák. Co mi však nešlo do hlavy bylo, že jsem netušil odkud a jak by mohl sehnat moje číslo. Hned jsem mu odepsal.
Neva.
Rozklikl jsem skupinový chat, který mi ve sloupci konverzací naběhl. Zašklebil jsem se nad názvem, který moji spolužáci celé skupině udělili. Smraďoši. Upřímně? S názvem jsem nemohl nesouhlasit. V jejich třídě to opravdu páchlo. Jediné, co mě však v tuto chvíli zajímalo, byl jeden konkrétní kontakt, který jsem prostřednictvím skupiny mohl získat. Číslo na Bruna. Rozklikl jsem kolonku účastníku a začal se prodírat skrz ostatní čísla. Nikoho s přezdívkou Bruno jsem nenašel, ale na jedné z profilových fotek se nacházel kluk jemu podobný, nebo jsem si to aspoň myslel. Přeci jenom, viděl jsem ho jednou v životě. Zíral jsem na jeho profilovku. Koukal se na mě pár oříškových očí, přes které bylo spadlých několik vlasů. Na fotce měl zvednutý palec směrem nahoru a stál na nějaké hoře či co. Ani nevím proč, ale začal jsem zkoumat každé zákoutí fotky, jako kdyby mi snad mělo prozradit něco víc o tom, kdo Bruno vlastně je. Tvář měl orosenou pihami, podobně jako já, až na to, že jemu je nezakrývaly žádné nevkusné brýle. Chtěl jsem mu napsat, hrozně moc. Jenže co když vlastně není takový, jaký si myslím že je? Co když je to nějakej buran, který je úplně vyšmatlanej? Zachvěl jsem se a všechny myšlenky odsunul stranou. Kdybych nad ,,co by kdyby" přemýšlel ještě o chvíli dýl, nejspíš bych mu nikdy nenapsal. Urychleně jsem tedy vyťukal krátkou stručnou zprávu a klikl na odeslat.
Ahoj, tady tvůj spolusedící Ethan. Jen jsem se chtěl zeptat jestli nechceš zápisky a tak?
Vlastně jsem se chtěl zeptat mnohem na víc než jen na zápisky. Chtěl jsem se zeptat na to, proč nebyl ve škole, jak se má, na jeho život, a vůbec na všechno. Neměl jsem ponětí, kde se ve mně vzal ten chtíč ho poznat. Oči jsem měl nervózně přilepené k displeji a nervně klepal nohou. Možná, že jsem mu nic posílat neměl, pomyslel jsem si úzkostlivě. Možná, že ten kluk na fotce vůbec není on, ale někdo úplně jiný, koho hrozně moc naštvu. A tak jsem přemýšlel a sám sebe trápil, dokud se jeho status nezměnil na online a zpráva se ukázala jako zobrazená.
Ahoj, ne, ale díky že ses nabídl.
Jeho odpověď mě kdo ví proč zaskočila. Ale vlastně nevím, co jsem čekal, nejspíš něco, na co budu moct lehce navázat a rozvést konverzaci. Jenže podle jeho zprávy jsem spíš soudil, že si se mnou dál psát nechce. Raději jsem telefon rychle odložil, jinak bych na náš ne moc dlouhý chat zíral ještě hodně dlouho, vytáhl z tašky učebnice a ponořil se do učení.
Ten den mi však mobil zapípal i podruhé.
Vlastně bych to potřeboval, promiň.
Při pohledu na zprávu jsem se široce usmál. Tohle byla moje šance jak se s ním lépe seznámit! Okamžitě jsem začal fotit všechno učivo a ve slohovkách mu ho dopodrobna vysvětlil. Vše jsem mu pak poslal.
Díky moc :)
Chvíli jsem na zprávu koukal, ale než jsem si to rozmyslel, odvážil jsem se mu napsat ještě něco.
V pohodě, hele můžu se zeptat, proč si dneska chyběl?
Se zavřenýma očima jsem zprávu odeslal a čekal, až se ozve mně známý zvuk, oznamující příchozí zprávu. A tak jsem čekal a čekal. Avšak po chvíli mě to čekání začalo iritovat a tak jsem obě víčka rozevřel. Má zpráva zůstala nepřečtená. Nervózně jsem se podrbal za krkem a svalil se na opěrku mé židle. Prostě odepíše za chvíli, snažil jsem se sám sebe uklidnit. Jenže to nepomohlo a později, v době, kdy už všichni dávno spí, jsem se neklidně převaloval na posteli a proklínal sám sebe, že jsem mu vůbec psal.
Kapitola II.
Zahájení školního roku probíhalo jako každé jiné. Učitelčin proslov o tom, jak je ráda, že jsme se všichni vrátili živí a zdraví, rozdání rozvrhů a představení nových spolužáků (mě). Popravdě mé představení spíš neproběhlo než proběhlo. Učitelka všem sdělila jak se jmenuji, ale k mému místu nezabloudila ani pohledem, takže jsem byl ušetřen všech těch řečí okolo. Překvapivě to celé proběhlo podle mého nejlepšího scénáře. Spolužáci po mě chvíli házeli zvědavé pohledy, avšak za chvíli je to přestalo bavit. Co mě znervozňovalo mnohem víc, byl můj spolusedící, který ode mě byl celou dobu odvrácený. Na nic se mě neptal, ani se nepokusil o navázání konverzace. Vlastně by mě to mělo spíš uklidit než znervóznit, vzhledem k mým sociálním dovednostem. Jenže u Bruna to bylo jiné. Při myšlence na jeho jméno jsem se musel znovu uchechtnout a upřímně se zamyslet, jestli to náhodou není nějaká přezdívka. Mimo své myšlenky jsem vnímal i ruch dopravních prostředků a nadávání nějakého chodce. Bylo to zvláštní. Tolik lidí, tolik životů, tolik příběhů. Polkl jsem a pořádně se kolem sebe rozhlédl. Uvědomil jsem si, že ulici, která vedla do mé bytovky, jsem si vlastně nikdy pořádně neprohlédl, nerad jsem koukal kolem sebe, děsilo mě to. Ale zrovna teď jsem z nějakého důvodu měl tu potřebu. Všude kolem mě se tyčily vysoké budovy, přičemž po zeleni nebyla ani stopa. Pokud tedy nepočítám skomírající mini stromeček stojící na konci ulice. Nebyl zde žádný park ani trávník, na kterém by mohli pejskové vykonat svou potřebu. Prostě nic. Zamyslel jsem se nad tím, jestli tomu tak je i za další zatáčkou. Možná jo, možná ne. Místo prozkoumání mé otázky jsem zašel do bytovky. Do nosu mě udeřil pach dezinfekce, což vypovídalo o návštěvě uklízečky. Pevně jsem sevřel popruhy batohu a vešel do zrovna přijíždějícího výtahu. Zmáčkl jsem tlačítko číslo 4, to nejvyšší, které v tomto domě je. Abych pravdu řekl, až na ty schody, které občas absolvuji, je fajn bydlet v nejvyšším patře, jsem daleko od toho života, který se pod mým oknem rozpíná. Výtah zacinkal, takže to znamenalo, že jsem dorazil do finálního patra. Jakmile se dveře otevřely, vystoupil jsem. V podlaží bylo ticho, jako vždycky. Někdy mě to trochu rozesmutňovalo a přál jsem si, aby sousedé měli nějakého psa, který by tenhle občas až mrazící klid prolomil. Možná mi trochu chyběl sousedčin domácí mazlíček Alois. Vždycky, když jsme se střetli na chodbě a ona ho zrovna šla venčit, dovolila mi si ho pohladit. Byl to moc dobrý psík a upřímně, když nad tím teď tak přemýšlím, chybí mi. Párkrát jsem zaklepal hlavou, abych z hlavy vyhnal poněkud melanchonické myšlenky o starém bydlišti a začal po kapsách hledat klíče. Když se mi to podařilo, odemkl jsem vchodové dveře k bytu a vešel. Něco tam bylo jinak, došlo mi hned jak jsem vešel. Botník nebyl uklizený. Černý pár bot, který by se v něm měl nacházet, ležel pohozený opodál a hnědý kabát, který by měl viset na háčku, osaměle ležel vedle botníku. Protočil jsem nad tím očima. Táta byl vždycky hrozný bordelář a já jsem rád, že jsem po něm tuhle vlastnost nezdědil.
"Haloooo?" zavolal jsem do ticha a hlasitě za sebou zavřel dveře, aby bylo naprosto jednoznačné, že jsem doma.
Někde v bytě to začalo šrachotit a za chvíli ze dveří do obýváků vyšel táta. Vypadal dost unaveně.
"Ahoj Ethane, tak jak bylo ve škole?" zeptal se jako kdyby nic. Všiml jsem si, že jeho postoj byl klimbavý.
"Šlo to, co tady děláš?"
Nervózně se podrbal na hlavě a zhoupl se na patách, což mě na chvíli vyděsilo, protože jsem se bál že spadne. Naštěstí jsem však zjistil, že se pevně drží rámu dveří.
"Na co se mě to ptáš, přece... přece si bych si nenechal utéct tvůj první den na nové škole." Chraplavě se zasmál.
"Ten minulý sis ujít nechal." založil jsem si ruce na hrudi a otráveně se na něj zadíval.
"Jo, no, však víš jak to bylo. Jo... No tenhle jsem si ujít nenechal."
Naštvaně jsem si povzdechl a snažil se ignorovat bolestivé bodnutí v srdci, které jsem při jeho koktavých slovech cítil. Skopl jsem z nohou boty a pečlivě je uložil do botníku, kam jsem rovnou strčil i ty otcovy.
"Říkal jsem si, že bychom dneska mohli zajít někam na večeři."
Nadzvedl jsem obě dvě obočí pěkně vysoko.
"A to jako kam?"
"Kousek odtud je prej nějaká hospoda a dělají tam dobrý lívance, tvoje oblíbené."
To, že jsem se lívanců ve svých devíti letech přejedl a teď už je ani nemůžu vidět, jsem přešel.
"Něco slavíme?" snažil jsem se najít důvod jeho podivného chování.
"Ne, měli bychom?" v jeho obličeji jsem spatřil strach a naprosto chápal proč tam byl. Už tolikrát zapomněl na mé narozeniny. Pochybovačně jsem si ho změřil od hlavy k patě a nakonec přikývl. Nedával jsem šanci tomu, že by se doopravdy změnil. Takových nálad už tu bylo, že bych je ani na všech prstech nespočítal. Snažil jsem se nedělat si moc velké naděje.
Kapitola I.
Ethan
Naposledy jsem se na sebe zadíval do zrcadla a zhluboka vydechl. Bytem se neslo ticho, protože zde nebyl nikdo, kdo by ho prolomil. Nevěděl jsem, kde se můj otec nacházel, ostatně jako vždycky. Někdy se neukázal celé dny, někdy byl doma měsíc v kuse. Vadilo mi to. Na samotu jsem si za tu dobu zvykl. Nejvíc mě trápilo to, že místo svého syna na první místo dosadil alkohol a nekončící párty. To já jsem měl být jeho priorita číslo jedna, alespoň po tom všem, co se událo. Při vzpomínce na soud a zklamání v matčiných očích jsem se lehce zachvěl. Čím víc se to celé táhlo, tím větší rány to na mě a mé rodině zanechalo. Otočil jsem se kolem své osy, jestli nenajdu nějakou věc, kterou jsem odložil a zapomněl si ji strčit do batohu. Když se tak nestalo, vyšel jsem z bytu a zamkl za sebou. Na chodbě jsem se setkal se sousedkou která na mě pohlédla soucitným pohledem. Všichni tady věděli, jak to za dveřmi mého bydliště chodí, ale sociálku na nás zatím nikdo neposlal. Pohled jsem jí neopětoval, místo toho jsem kolem ní lhostejně přešel se zrakem zabodnutým v protější stěně a výtah nahradil schody.
Když jsem vcházel do mojí nové třídy, nečekal jsem, že tam nikoho nenajdu. Bylo přesně půl osmé, čas, kdy se budova otevírá. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu a nepanikařit. Nesměl jsem. Pusou jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl. Tohle zvládnu, pomyslel jsem si. Je to jen blbej první den na téhle nové blbé škole. Usadil jsem se do úplně poslední lavice a čekal. Možná jsem mohl vytáhnout mobil a projíždět sociální sítě, které ani nemám nainstalované a otevírám je pouze v prohlížeči, abych působil tak, že mezi své vrstevníky zapadám. Možná jsem mohl vytáhnout knížku, která byla uložena v bezpečí mého batohu, abych se nenudil. Já však neudělal ani jedno. Zůstal jsem sedět na místě a nehnutě zíral před sebe. Po dlouhých deseti minutách plných ticha do třídy konečně někdo přišel. Kluk, nejspíš. Byl celý zahalený v černé, hlavu schovanou v kapuci a pohled měl upřený do země. Otočil jsem se směrem k němu a několikrát zamrkal. Bez brýlí jsem měl problémy zaostřit, ale na první den jsem si je brát nechtěl. Aniž by řekl jediné slovo, zaplul též do zadní lavice na druhé straně třídy. Nevypadal, že by si uvědomoval, mou přítomnost. Lehce jsem se předklonil, abych zachytil aspoň kousek z jeho obličeje, protože zvědavost mi nedala. V tu chvíli se do třídy vhrnulo dalších pět lidí, takže jsem si okamžitě sedl zpátky na zadek. Jenže kvůli rychlosti, kterou jsem při tom nabral, se ozvala rána a já cítil, jak mi nohama prostupuje bolest. Pevně jsem sevřel víčka, abych nevydal nějaký divný zvuk, jako jsem to měl ve zvyku. Když jsem je otevřel, zraky všech se upíraly přímo na mě. Cítil jsem jak rudnu, a tak jsem raději sklonil hlavu. Možná, že jsem se na dnešní den měl prostě vykašlat a jít sem až zítra, přemítal jsem v hlavě. První dny jsou vždycky dramatické a přehnaně přeceňované, což jsem věděl z vlastních zkušeností, kterých bylo mnoho. Byl jsem tu sám. Kolem mě se postupně začal linout smích, štěbetání i radostné výskání. Hlavu jsem nechával skloněnou, dokud jsem neuslyšel klepání, které se ozývalo nebezpečně blízko mě.
"Tohle je moje místo." ozvalo se z něčích úst.
Téhle situaci jsem se do této chvíle úspěšně vyhýbal, jenže vzhledem k událostem posledního měsíce bych řekl, že v studnici mého štěstí jsem dosáhl úplného dna. Zvedl jsem hlavu, abych viděl, kdo to na mě vlastně mluví. Byla to nějaká holka. Ruce měla založené na hrudi a ležérně se na mě dívala. Po několikáté za tenhle den jsem se znovu zhluboka nadechl a přikývl.
"V pořádku, můžu si sednout jinde." řekl jsem a pokusil se, aby se mi nechvěl hlas.
Ona dívka vytáhla své obočí tak vysoko, že se skoro dotýkalo jejích vlasů. Dvakrát jsem polkl a popadl tašku která byla pohozená vedle stolu. Rozhlédl jsem se po třídě abych prozkoumal své možnosti. Byly hodně bledé. Jediná volná místa se jevila být vedle kluka oděného v černé a holky, která vypadala, že má od vzdělanosti hodně daleko. Okamžitě jsem zatřepal hlavou a tohle přirovnání z ní vyhnal. Sám jsem dobře věděl, jaké to je když vás někdo soudí dle prvního pohledu. S knedlíkem v krku jsem se šouravou chůzí dobelhal až ke její lavici a odvážil se ji oslovit.
"Ehm, ahoj?" v duchu jsem zaklel, protože pronést pozdrav jako otázku nebyl nejlepší začátek. Dívka se na mě otočila.
"Jsem tu nový a nemám si kam sednout, takže..." ani jsem nestačil doříct větu, protože mě zastavila svým "ne". Párkrát jsem zmateně zamrkal a nervózně si otřel dlaně o džíny. Cítil jsem, jak se mi začínají potit.
"Nikde jinde místo není." špitl jsem skoro neslyšně. Veškerá odvaha nabytá za dva měsíce prázdnin mě rázem opustila. Má nová spolužačka se otráveně rozhlédla po místnosti a ukázala na zadní lavici.
"Sedni si k Brunovi."
Ruku jsem si položil na šíji a nervózně ji promasíroval.
"No, on..." podíval jsem se směrem k onomu klukovi, který se, jak jsem zjistil, jmenoval Bruno. Znělo to jako jméno pro psa. "On nevypadá, že by stál o mou společnost."
Jenže dívka mi odpověděla jen hlasitým zamlaskáním a odvrátila se ode mě pryč. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje panika, ale nějakým zázrakem jsem donutil své nohy k pohybu. Svět kolem mě byl jako v mlze a já se snažil soustředit pouze na mého potenciálního budoucího spolusedícího. Před jeho lavící jsem se zastavil. V rukách svíral mobil na kterém projížděl bůh ví co, ale i přes sluchátka v jeho uších mě zaregistroval a oči od displeje odlepil. Spatřil jsem jeho hnědé oči.
"Jo." řekl.
Nechápavě jsem nakrčil obočí. Tep mi zrychlil.
"C-co, co tím myslíš?" v hlavě jsem se proklel za svoje zakoktání.
"Můžeš tady sedět."
"Děkuji ti." pokusil jsem se přirozeně usmát, ale byl jsem si jistý že místo toho jsem se na něj zašklebil. Mávl rukou jakože nic a dále se věnoval svému telefonu. Sedl jsem si tedy na své nové místo a zkontroloval čas, který oznamoval, že do začátku hodiny zbývá pět minut. Z přední kapsy batohu jsem vytáhl svůj mobil, abych si ověřil, jestli nemám nějaké nové zprávy. Měl. Při pohledu na jedničku u textové bubliny se mi očekáváním a radostí zpotily dlaně. Klikl jsem na zářící ikonku.
Vodafone: Dobrý den, na tomto čísle jste vyčerpali svůj objem dat. Pokud chcete surfovat i nadále, ujistěte se, že...
Stačilo mi přečíst první větu, abych věděl, že tohle moje sestra vážně nepsala. Víčka mi přívalem zklamání poklesla. Neměl jsem tolik doufat, pokáral jsem se jako vždycky. V hloubi duše jsem věděl, že je zde velká pravděpodobnost, že mě sestra už nikdy nezkontaktuje. Avšak připustit jsem si to nechtěl, a tak jsem i dále při každém cinknutí svého mobilu doufal. To bylo taky to jediné, co mi zbývalo. Školou se ozvalo zazvonění a já se připravil na příchod učitele.